Tajemství

     Po chodníku se loudá děvčátko s červenou taškou na zádech. V očích ji pálí sůl. Písemka z matiky se jí nepovedla. Nestihla napsat všechny zadané úlohy. Z jiného předmětu také dostala pětku. A diktát také nestál za nic. Je tak pomalá a nejistá... Takže dvě pětky a jedna čtyřka za den je až dost k tomu, aby se otevřely prameny v očích a změnily se v potok slz.                                                                                                    Vůbec nechce domů. Vlastně se strašně bojí. Ale ani do školy se jí nechce. Má ještě odpolední vyučování. Cítí se strašně neschopná. Přeci nepůjde do školy, aby každý viděl, jak řve!

     "Já snad na tenhle svět nepatřím." říká si. "Je tak šedivý, tak přísný, tak tvrdý, nestačím plnit jeho požadavky. Už se mi nechce být. Jsem jen zklamáním pro všechny kolem sebe.                                                  Jak to jen udělat, aby to vypadalo jako nehoda? Bylo by to alespoň o trochu lehčí pro maminku.Ta mě ještě snad má ráda. Vždycky se s tátou hádá, aby mě obhájila, ale moc se jí to nedaří.                                  Někde vlítnout pod auto. Jezdí jich tu tolik! Někdy se to přeci stane, že někdo zavrávorá a spadne přímo pod kola aut? A nebo - jaké by to bylo - vypadnout z okna? Třinácté patro. Jak dlouho bych letěla dolů? Jaké by to bylo? Co když se zapletu do šňůr, které lidé mají před okny na sušení prádla?

     Ale prý se to nemá dělat - brát si život. Ale proč? Proč je to tak špatné, Pane Bože? Proč, když už člověk nemůže dál unést to, co má naloženo? Když je pro druhé jen jeden velký problém? Co takové ubohé stvoření může tomuhle světu ještě dát? Proč je to špatné prostě najednou nebýt? To ti jich není líto? Ty je nemáš rád?"

Holčička šoupe nohama kolem zahrádek a rodinných domků... Nespěchá... Je najednou v jiném světě...  Jakoby ji někdo jemně pohladil...

     "Víš, já nejsem příliš silný..." vnímá najednou nějakou odpověď děvčátko. "Ten, kdo miluje, stává se snadno zranitelným..."   "A já nemohu nemilovat."  "Víš, že se také trápím?"

"Představ si, že Ten, který nemiluje stojí před mým trůnem a vysmívá se mi do očí vždycky, když si někdo vezme život. A nebo, když někdo z lidí vezme život jinému člověku."

"Říká mi: "Haha, vidíš. Nikdo o ten tvůj dar života nestojí, nikdo! Nikdo ho nechce a ty ho rozdáváš a rozdáváš...Ha, Tvůrce! Nikdo se o ty tvé dary života neprosí. Nikdo si toho neváží... Tak vidíš, co jsi stvořil: To je ten tvůj člověk! Haha! " "

     "...srdce mi z toho krvácí, když se mi vysmívá. Puká mi bolem..."

"Myslíš si, že nevím, jak těm lidem je? A proč si vlastně volí raději smrt? Ani nevíš, jak jim rozumím! Nejsou schopni zahlédnout žádnou naději. Radost je jim něčím, co nikdy nepoznali. Je mi jich opravdu líto. Jsou v mém náručí. Těším je a utírám jim slzy z očí..."

     "To jsem nevěděla." říká holčička. "Tak Ty se také trápíš? To musí být strašné, když se Ti někdo takhle vysmívá... Je to pro mne také těžké, když se mi druzí smějí... Někdy to je k neunesení..."

     "Mám tě rád!!"

     "Už nechci umřít. Nechci, aby se Ti ten Netvůrce kvůli mě posmíval... Ale musíš mi pomoci ten život unést! Nevím si s ním rady. Někdy se mi tak nechce být!    A nemám to komu říct..."

     "Jsem tady! Můžeš to říct mě. Klidně si polož svou hlavu na mé rameno a vyplač se. Rád ti budu naslouchat... Mám  tě rád!"

     "Přijdu, budeme si povídat... Můžeš mi také říct, co Tě bolí..." usmívá se holčička a nese si tajemství o kterém nikdo neví... "Jsem Ti tak vděčná. Jsi snad jediný, kdo mi rozumí... Ale nevím, jestli já někdy porozumím Tobě, jak jsi to myslel, když jsi mě stvořil takovouhle....!?"

     ...Děvče se blíží ke křižovatce, červená taška jí hopsá na zádech. Míří domů. Dnes už do školy nepůjde. Snad to doma zvládne a někdo ji pochopí...