Ohlédnutí za uplynulými měsíci intenzivní práce

Po uplynulých měsících intenzivní práce na sobě samé a vlastním tvoření jsem plná dojmů a myšlenek, které bych tu teď chtěla shrnout. Vůbec nevím, jestli se mi to podaří dobře, protože jsem jich plná a zachytit je tu všechny do článku se mi zdá úplně nemožné. 

Během intenzivní práce jsem si uvědomila mnoho věcí, co provází umělce, který se chce tvorbě intenzivně věnovat. To, aby člověk nekopíroval pouze hezké obrázky z internetu a posunul se kousek dál k vlastní tvorbě, musí se plně ponořit do vlastního nitra, být všímavý a být sběratelem. 

Já stojím stále na začátku. Ale přeci mám pocit, že jsem nalezla odpovědi na otázky, které jsem si kladla před několika měsíci. A jedna z nich byla: Jak tvořit své vlastní obrázky se svoji vlastní myšlenkou? Jak se to dělá?

O kousek blíž k odpovědím mi pomohl Ateliér Mozaika a její zakladatelka Pavla Macháčková. Jí patří neskutečný DÍK, že mě věnovala svůj čas , provázela mě po cestě a otvírala mi oči i srdce. V Ateliéru mozaika jsem také absolvovala všechny kurzy a moc se mi tam líbilo. Kurzy nyní je možné absolvovat i online, ale když se lidé sejdou u společné práce, je to stejně nejlepší! Takže mohu jen doporučit!

Při práci v uplynulých měsících jsem došla k tomu, že když člověk chce tvořit, musí na sobě pracovat. Ale nejde o dřinu se štětcem a barvami. Opravdu jde o pochopení sebe sama. A také musí mít zájem o věci klem sebe. Během těchto měsíců jsem si to začala uvědomovat, ale teprve během posledních čtrnácti dnů mi to všechno doklaplo!  A to velmi náhodným zatouláním se do obchodu s knihami, kde jsem jen tak letmo sáhla po dvou knížkách a tu třetí jsem si objednala, protože jsem si ji fakt chtěla přečíst.

Byla jsem fakt překvapená, že i při tom čtení jsem zvládla také tvořit. Je pravda, že těch obrázků poslední měsíc není tak moc, ale zase mi daly více práce.

Kniha Zvláštní znamení od Blanky Vávrové s fotografiemi Yvony Horákové je výpovědí života autorky, jejíž život byl hodně spletitý. Je to ale kniha plná poezie a úžasných myšlenek. Ta kniha je mi zvlášť blízká, protože jsme vyrůstaly spolu v jednom domě, byly jsme dětmi běhajícími po sídlišti, a mládeží utíkající do přírody k praskajícím ohýnkům, zpívajícím při kytaře, na kterou ona skvěle hrála. Naše kořeny i osudy i povahy jsou si hodně podobné. A neskutečně ji rozumím!                                                     To, co ona sepsala, je přesně to, co umělec potřebuje. Rozjímat nad vlastním životem, životním osudem, cestami, dívat se na to vše z různých úhlů. Udělat rozhodnutí o sobě samé. Zaznamenané vzpomínky, mohou být jak zdrojem inspirace pro tvorbu, tak třeba i předmětem uzdravování. Mohou nás posouvat a měnit. Všechny prožitky, sny, zklamání, bolestné poutě, nové začátky, nové pohledy na věci, které se staly, to je život. Je to cesta, která se klikatí a skončí, až odejdeme z tohoto světa. A právě, když tím životem jen neproplouváme, ale zachycujeme myšlenky a střípky, mohou se stát jednoho dne tím, co umělce osloví a najednou napíše báseň, namaluje obraz....něco se v člověku vynoří z podvědomí a dostane to konkrétní podobu. Takže pište si deníčky, vzpomínky, zaznamenávejte myšlenky, které vám najednou proběhnou hlavou. 

Kniha Přemýšlej jako umělec od Willa Gompertze mi pomohla si uvědomit, že zajít si občas na výstavu není špatné. I věhlasní umělci si inspiraci ke své tvorbě přinesly z pohledu na jediný obraz v galerii. Najednou to přišlo! V podstatě nebylo vyjímkou, že si umělci nápady, myšlenky a tvorbu tak trochu kradly. Ale nazvěme to hezčeji. Inspirovali se! Knížka pana Gompertze je vtipná a dotýká se různých oblastí , které umělec řeší. Jedním z nich jsou finance. Uvědomila jsem si, že je hodně umělců, kteří mají své běžné zaměstnání, tvorba je pak relax od běžné činnosti a bonus navíc. Já si neumím představit, že by mě tvorba a umění živili. I minulosti umělci musely být zdatnými řemeslníky, truhláři a chemiky. Rámy, stavby a míchání barev, to byla náročná činnost, která k umělcům patřila. Ale těm tvorba asi zabrala veškerý čas. Žili často na dluh. Nebo si přivydělávali třeba jako truhláři? Nevím. Knížka byla moc zajímavá, byla mi inspirací pro inspiraci. Doporučuji k přečtení.

Třetí knížku Tvořte svůj Věčný příběh od Tamary Laporte ještě nemám dočtenou. (Není to kniha jen ke čtení :-).) Ale dotýká se to přesně toho, co umělec potřebuje, aby měl zdroj inspirace.  Stává se sběratelem všeho, co se mu líbí a co ho nějak oslovuje. Obrázky fotečky, barvy, postavy, zvířátka, látky, barevné vzory...prostě všechno, co právě jeho osloví, pohladí ho po srdci. Je to jeho vlastní svět. To, co se mu líbí, jinému se líbit nemusí. Ale přesně tak přichází umělec k vlastnímu stylu. Musí nejdříve objevit, co opravdu vystihuje jeho samotného. Poklady, které nasbírá, jednoho dne použije ve své tvorbě. Takže sbírejme. Utvořme si nějaký prostor a místo a systém, aby se nám to někam vešlo, a aby z toho brzy nevznikl nepřehledný chaos... :-D

A další součástí umělce je prostě tvořit, tvořit a tvořit... Udělat si fakt čas a věnovat se tomu pravidelně! Zadejte si nějaké téma a prozkoumejte ho ze všech možných stran. Přemýšlejte, zkoumejte ho a hloubejte o něm... 

Také  jsem si uvědomila, že jsem v životě přečetla hodně pěkných knížek. Ve škole jsme musely psát čtenářský deník. Tehdy to byl opruz! Hlavně také politická situace byla jiná a my jsme k tomu měli velký odpor. Ale teď zjišťuji, že už si ani nevzpomenu na název knihy, natož autora. Vím, že se mi to líbilo. Ale to je asi všechno, co mi po přečtení zůstalo. Dojem. Kéž bych si takový deníček vedla! Byla by to další cesta pro skvělou inspiraci. Zajímají mě osudy a příběhy různých lidí. Četla jsem spoustu hezkých příběhů, dobrodružných knížek, o chlapcích, dívkách, ženách, rodinách, přátelích, příběhy těžkých osudů lidí z války, hlavně žen, o odsunu Sudetských Němců, příběhy lidí v lágrech za doby totality, lidí odsunutých na Sibiř....hodně se mě to dotýká! Nedopusťme novou totalitu!  Ptejme se, kdo je nyní tou šelmou, která se hezky tváří a žene nás do kleští....?                                                                  ...ale to už jsem odbočila od tématu. Ale není to tak, že to k umělci patří, že mu něco není jedno?