Návrat

     Je moc těžké se vracet k tomu, od čeho mě druzí odháněli. Je moc těžké vracet se k toulání po hvězdách, ke snění  a představám lehkých jak dech. K voňavým a barevným dálkám.                                  Poeta? Snílek? Naivka? Spící panna? Jak se tomu ještě říká?                                                                                       Často jsem jako malá koukala z okna, pozorovala plující mraky, viděla v nich delfíny, draky, hrady...  Nebo koukala "nikam" a někde bloudila po indiánských stezkách, seděla u bublavého potůčku...  Byla jsem koněm i ptáčkem nebo indiánským klukem pozorujícím káňata. Bylo tam tak dobře... A pak se odněkud ozvalo: " Kam koukáš?" "Co civíš?" "Haló, vrať se nohama na zem!"                                                         Potýkala jsem se s jemností a něhou, která ve mne byla. Prý je to nepoužitelné pro tento svět. Pro běžný život se to nehodí. Bože, tak proč jsi mě takovou stvořil? :(                                                                           Musíš žít v realitě. Nic si nemaluj. Život je tvrdý. Kdo chce přežít, musí odložit sny. Člověk se musí otáčet! Být praktický. Musí se toho spoustu naučit, aby nemusel dělat jako robot na páse...                          Ano, to je pravda. Zocelilo mě to, přežila jsem, funguju...  ale i tak si často připadám jako robot!            Něco zásadního mi schází. Co jsem to pohřbila někam hluboko? Něco tam je a stále doutná. Je to už hodně přidušené. Některé uhlíky vychladly docela, jsou úplně studené. Je možné je ještě vzkřísit?          A mám se teď opět ponořit do té hloubky?                                                                                                            Je tam tma!                                                                                                                                                                  Jen malinko tam něco hřeje a červeně svítí...                                                                                                        Jak s tím naložit? 

Je to stejné, jako po letech potkat spolužačku. Co si vlastně máme říci? Kde navázat? Každá už si žijeme vlastním životem. Každá jsme na jiné notové lince. Přijde harmonie, nebo se ozvou falešné tóny?         

Hloubko má, co to tam bublá? Co tam hřeje a jemně svítí? Je to cenné? Je to drahokam a nebo smetí k zahození? Říkali o tom, že to k ničemu není! Že to v životě jen překáží, že snad ohrožuje život sám.

Ale nepohřbila jsem životodárnou sílu....?