hraní se slovíčky
Myslíte
že snad máte
všechno v moci...
A teď se divíte...
Stačí cvrnknout
do kuličky
na které bydlíte...
---
Ztracena ve vesmíru
plující za hvězdou...
nerozpoznaje
mezi těmi všemi slunci
kde jen je ta
co zdála se být tak překrásnou...
...déšť se koulí
zpátky dolů
někomu možná
svlaží rty
bude to někdo druhý
nebo ty
co zůstane udiven
že i mezi hvězdami
je slané moře
jsou to kapky štěstí?
nebo hoře?
---
Zatím
co ty sedíš uprostřed řeky na kameni
ta smutná víla
se v té řece
už dávno proměnila do pěny...
Každá řeka má své Viktorky
i pěny ze ztracených víl...
má své vzpomínky
a doteky hezkých chvil...
i omyté bolesti těch
co ztratili už sil...
...co přimělo ty rybáře ke snění
že stočilo se slunce už k poledni...
místo rybek na vlasce
chytli melodie...
ty s řekou plují
někdy svižně
někdy líně...
aniž by ji kdo zaslechl
přeci písně doprovází pěna
šumí si mezi stébly trav
a šeptá jim hezká jména...
---
Povídej mi, Tvůrce můj, o lásce
co láska je
a co není...
...a kdy se láska
v cukr a bič mění...
a co zbyde
když se i cukrem šetří...
...krve krůpěje
už jen setři
a slzy osuš
po nich rány
ještě víc bolí...
...rány se nehojí
když nadměrně se solí....
Kdy láska člověka skolí...
Chtěla bych vědět
zda láska je láskou
když tě někdo mezi prsty drolí...
A jestli snad je víc láska nebo zákon...
Kdy něžnost a velkorysost hojí...
nebo snad je spíš
vyléčen člověk holí....
Proč člověka
celý život
srdce bolí...
A kdy už přijde den
kdy se do Tvé náruče schoulí...
Schován před světem
jemuž nerozumí...
----
Být sama se sebou
a vnímat krásno
v meziprostoru
chtějíc už tu bolest
rozseknout
a vnést pokoj
do dnes a zítra...
Jestli je vůbec
k uzdravení
co věčně bolí
jak bolest
fantomova...
...vrací se...
Chtěla bych
radši utopení
než slzy
a bolest
majíce...
----
Už se nesnažím
v téhle hře být první
už dávno nechci drát se kupředu
naopak si vychutnávám
na chvostu závodníků
samotu...
Jak dobře se dýchá
a bolest hlavy odpadá
když křičící dav
ode mne utíká...
Ať si slaví primové svá prvenství...
na chvostu toho dění
je klid a jiné poselství...
----
Přerod
a uzdravení
úzkost
a naplnění
shrbená záda
narovnání
černá hlína země
vzdušné proudy
světlo
sluncem ozáření
pád kamení
vzlétnutí
dlaně v blátě
a kalužích
doušek
z čistého pramene
loknutí
odvaha
zvednutí
vděčnost
a pokora
plamínku vzplanutí
----
Porušení zásad
když vlečeš
neúnosný náklad...
...není to posvátná půda
daného jedince
kde nemáš už nadále
druhého lámat?
Co je komu do toho
koho kam vpustím
nebo snad jestli se
do pravidel nutím...
A co je fakt hřích...
a kde Bůh se skloní
přimhouří oči
když dítě zlomené
slzy roní...
objímá Duchem svým
i hmotou...
...zahřívá podobojí...
----
Nesla jsem pro Tebe
nůši perel...
myslela jsem si
že ji až k Tvým branám donesu...
Hodně jich bylo černých
nevěřila bych
že pod nimi jednou podklesnu.
Stačilo pár okamžiků
kdy do nůše jich opět přibylo...
ve mně se něco zlomilo...
Všechny ty perly se vysypaly
a já už pro Tebe nemám nic
jen polámanou nůši lásky
a posmrkaný kapesník...
----
Dotýkat se krásy bytí
kdybych ještě chvíli směl...
...pohladit stromům listí...
po stezkách života
klidně bosý
bych rád šel...
...o pravdy přít se
nechtěl bych...
v křišťálové studánce mýt se
a v souladu s krásou žít...
...neporušit mír a klid...
...čistou lásku dávat...
...a také ji z tvých dlaní pít...
...ale stezky mizí...
...z lesů jsou holé pláně...
...čistá voda je vzácný skvost...
...lásky v dlaních otrávené...
...na čele přibývají vrásky...
...pod očima vaky...
...neústupnost z pravd
tvoří války...
...přináší rány z cest...
...nectí žádné svátky...
...vrací na bojiště...
...zpátky...
...kazí čest...
...zmatené jazyky i zprávy...
i podivné viry
způsobují
že
ničí duše
ani těla
nejsou zcela zdrávy...
...bytost ztrouchnivěla...
...jak málo se to může zdát...
...jít a hladit zjizvenou zem...
zpívat stromům
i padlým kmenům
objímat milované duše
i když tváří se nepřítomně
a suše...
když došel jsem až sem...
neodložím o pokoji sen...
...vždyť ani Tvůrce nedal
nevykvést v té vřavě
sedmikráskám...
...dám vykvést alespoň
malým láskám
ve svém srdci...
----
Utopená v tíze bytí
zahalena do podzimu
trochu slz
trochu rýmu
ve vlasech dotek jinovatky...
V srdci uvíznuté trny šípků
srdce v lisu
nápoj karmínový
v očích tón modře popelavý
hledící
v hlubokou temnou minulost...
Dnes jí už říkám
DOST...
už nebudeš mě krmit
svou bolestí
a nepotečou
jen a jen slzy lítosti...
...a pak se ozvaly
ty hezké chvíle...
touhy...
sny...
A srdce polil balzám...
A ty jsi ho nazval dětinskostí...
...těch pár chvil
co držely duši i tělo při životě...
A symbol přátelství a lásky
jsi měl za sentiment...
Návrat do samoty
do ulity
hledání hezkých chvil
Není co rozdávat
Na co tu člověk vlastně žil
Pohladit sebe
že není zas tak zle...
Je proč žít
než život pohasne...
Upřít zrak na veverku
běžící ve změti
větvoví...
...těch našich myšlenek...
...a naslouchat poselství
někde z dáli...
z minulosti....
...jež může změnit
svět...
----
Zestárli jsme
toužíce sebe milovat
nepotkáni navzájem
lásku vkládaje do naděje
budoucnost se nám směje
že upřímné čisté milování
neodehrává se v těle
jen duše
rozdává směle požehnání
a čeká největší láskobraní
až nadejde čas
za mostem
pozemského
dění....
----
V tichosti dívat se
trochu se ztrácet
ubylo světla
už se nebudu vracet...
Na smetišti skončila
má schopnost milovat
od popela umouněná
je tam i ta schopnost malovat...
Trochu radosti
snad mám si vyčítat...
Opráším plátna
já nenechám je spát...
Přehrabu se tím harampádím
a posbírám barvičky
přátelství namaluji
do světlé uličky...
Namaluji i srnu
co po ni někdo slídí
krvácející srdce
i tvrdost lidí...
Namaluju i pohrdání
i výsměch tvůj
i samotu
a smutek můj
i značku s jasným příkazem
nechoď blíž
už stůj...
-----
Na rozcestí
kde mnoho je cest
zemdlen
máš jen touhu
už nikam nejít...
už zmizet
a nebýt...
Jako by jsi spadnul
do studny
a světlo
se stalo
nedosažitelným
luxusem...
A pak to břímě
co jsi se rozhodl někam donést
tě nutí se zvednout se
a jít...
Jen už ne po cestě
kterou jsi šel doposud...
Ale kudy?
Je spousta těch
co šli by s tebou...
Ale teď
spíš
vyhledáváš
samotu
opuštěných
cest...
Se zmatkem v hlavě
už snad nikdy láska
nebude kvést...
A necháš
se obrůst
trním
aby jsi odradil
jakékoliv
spolucestující
se tě dotýkat...
----
Co se asi honí v hlavě
lovcům beze zbraně
když jsou na čekané...
Možná na které zdi
budou viset jejich trofeje...
...až pot lovce poleje...
Tak usednout jak motýl
na tvé rameno
a vidět
kam zamíří tvoje muška
snad na ledňáčka
či na kolouška...
Číst to ticho
a jemné vibrace
za svítání
u vod
i na louce...
nebo když
jde
slunce spát
s netopýry
si povídat...
Příroda
umí dávat
víc
než brát...
----
Prosím Tě
stůj při mně
i když jsem
tak daleko
pomoz mi
unést břímě
a hledět
stále
na
SVĚTLO...
----
Taková zima mi snad nikdy nebyla
a přesto vím, že to unesu
i když se mi někdy podlamují kolena
a často bývám ve stresu...
Však vím, že nejsem na to sama
už unesla jsem mnohem víc
a i když se z toho někdy točí hlava
nerozhodí mne snad už vůbec nic...
----
Zahlédla jsem ucho jehly
když skláněl jsi se ke mně v mé bolesti...
Nebylo vidět v liteře zákona
ani přes paragrafy listiny
co na mě mávala...
Viděla jsem ji v obyčejné hluboké lidskosti
která se nade mnou skláněla...
Pak jsem ji zahlédla znova a znova
když jsem obvazovala rány...
A od teďka už vím
že uvidí ho
jen ten
kdo se k druhému
s láskou
sklání...
----
Jeden pro druhého
jsme si navzájem darem
můžeme procházet rájem
když nebudeme převálcováni
pozemským řádem...
Jenže jsme méně či více
křehkou nádobou
co dává druhému
pít ze své číše...
Nediktujme druhému
jaký má být její obsah
zvlášť
když ten nápoj
bytostně
dosáhl
svých
kořenů...
Ta křehká nádoba
dojde porušení
při hrubém zacházení...
Pak už ti nedá napít
ze svého zdroje...
Prameny se ztratí...
studánka vysychá jen...
Dar je dán
ale může být i odebrán...
A ten
kdo drtil číši na střepy
může zůstat sám...
----
Přijmout člověka
ve všech jeho rozměrech...
Přijmout ho zcela
takového, jaký je...
Vidět jeho krásu v detailech
z jeho slov
i z jeho gest
a nenechat se splést...
Jeho vrásky i způsoby
mohou zmást
a nezahlédneš potom
kolik má vnitřních krás...
Tak zavři oči
a vnímej
jak ho vnímá Bůh
možná zjistíš
že ho nepřijímáš jako On...
...někdy se chováš
jako slon...
a zaplétáš své vztahy
v bludný kruh...
...stále necítíš
žádný dluh??
----
Skřivánky nezahlédneš
ale provázejí tvou cestu
prolamují ticho polí
a v hrudi ránu
co bolí...
vytéká ven
tíha...
a úlomky se drolí...
V úkrytu zavrzal bažant
jako když se drtí plechy
někdy jsou lidé hluší
a neslyší vzdechy
zraněné duše
jež potřebuje
obvázat rány
a zajímat se
jaké jsou její hrany...
Pod keři se ozvalo
pět peněz pět peněz
nepatrný ptáček
tak vzácný...
...duši se tak těžko uvěří
že je zlomena...
a množství lidí je zhrozena...
...její vzácnost skolena...
To spíš ošetří ti nohy
nebo vykloubená ramena...
...a každý se ptá
jakou jsi měl cestu
že se stala taková nehoda...
... a nikdo se nediví
že výmolům, kamení, hloží a trní
mnohá těla podlehla...
Duše však je vinna sama
hodná odsouzení...
Tak jen do ní...
jen ji bijte...
...ať kamení lítá...
...ať klidně krev stříká...
...možná pak vina bude smyta...
...a znamení vryta...
...nikdo se neptá
proč zlomila se...
...je vinna tím
že chytila se
do záchranné sítě
mořeplavce...
...možná by ji bylo lépe
kdyby utonula...
...každej by řekl
no
prostě
smůla...
----
Nebyla stvořena pro tento svět
a přesto v něm žila
upírala svůj zrak do dálek
a všechna bolest světa se v ní usadila
Cítila
co jiní cítí
ocitla se rázem v síti
ze které nebylo úniku
Nešikovná v lásce
přesto milovala
Modré z nebe
by všem darovala
Držela ji pevná víra
asi to byla nějaká víla
přála si jen
aby už v nebi byla
----
Přát si bráchu
co nemůžeš vlastně mít...
V srdci ho neseš
a možná jsi pro něho zklamáním...
Je to stejné
jako neutrhnout kytku na louce
která se ti líbí
a nikdy ji zcela nevlastnit...
Nechat ji růst v místě
kde se ji nejlíp bydlí
kde na ni padá
správný slunce svit...
Chodit se na ni dívat
jak místo
kde roste
jí prospívá...
sedět tiše a vnímat
jak některý z květů i zazpívá...
Přát ji tu volnost...
...její krása je pak trvalá...
...když chceš ji vlastnit
tak květina rychle uvadá...
----
Neptej se na některé věci
protože na ně není odpověď...
Nech letět je tak
jak letí ptáci
a na jejich křídlech
nech se nést...
Těžko tu hloubku zahlédnout
z níž některé věci klíčí...
...co tebe nechá v pohodě
mě neskutečně ničí...
Některé cesty jsou podivné
a mnohé i mně se příčí...
...nestraš mě, prosím, řetězy
co někde v plamenech řinčí...
...možná rozmanitost cest
nás něčemu učí...
...co takhle hledět na růže
jak pozvolna zelenají a pučí...
...je čas začít si odpouštět...
...přát jeden druhému štěstí...
...prosím, netrap se
prosím, nezatínej pěsti...
----
Když vyjdeš ze žaláře
máš pobledlé tváře
Těžko budeš někomu vyprávět
kolik tísně skrývá tvoje duše
a neuvěří ti
jednoduše...
Když berou ti celý život odvahu
a máš se stále krčit
neumíš fungovat ve světě
pak snadnější je pro tebe
nechat se spíše mučit...
Když opustíš temné prostředí
kde pro chůzi nebylo dost místa
tvé kroky rychle znejistí
pád k zemi se jisto jistě chystá
Znovu a znovu vstáváš
možná někdo poskytne ti oporu
někdo však vidí tě
jako potvoru
co droga s ní tříská...
...nesuďte člověka
pro nějž
nemáte v srdci dost místa...
----
Volání po svobodě
po touze v míru žít
všechny ty zbraně
k ledu uložit
Co je to za člověka
co chce vlastnit půlku světa
a obětuje syny matek
a vyvolává zmatek...
Děti
když vyrůstají ve válce
tak jakou mají budoucnost?
A jednoho člověka ambice
boří k jejich štěstí most...
Podrobit sobě národ
,,...ať se vzdá..."
a pak ten vládce světa
ostatním pokoj dá...
Obětovat národ
vzdát se
aby jiní nezahynuli?
Zas mlčet
kývat hlavami
a co si každý myslí
raději neříkat
to raději ať hned
přijde kat...
Gulag už tu jednou byl
kdo jím prošel
tomu se život zastavil...
Obětovat jen jednoho bratra?
Aby ostatní měli klid?
Mít jen ten pocit
že nic je nemůže ohrozit?
A co když jsme v tom spolu?
Co když se nás to taky týká?
A už se na nás chystá
také ostrá dýka...
Jak dlouho
bude chamtivci
stačit jen jeden???
----
Co s vlaštovkou
co nevzlétá
co s květinou
co nevzkvétá
co se sluncem
které nevychází
co s tmou
která života kroky provází
Co s vyprahlou pustinou
která neskrývá studnu
co s vyhaslou lucernou
jejíž plamínek šel ke dnu...
----
Bláznivý snílek
co myslí si
že nepatrný kousek papíru
přiměje tebe k úsměvu...
Neználek
co nemá
ke tvým přáním klíč
a pak radost je pryč...
Škoda
že už nejsme děti
co vidí i poklady
v hromádce smetí...
...a plachý ptáček
polekán letí...
stejně
jak pestré balónky snů...
...pustit je z rukou...
...už nic si nepřát...
...ať si někam letí...
...a počítat do pěti
do deseti...
...a pak šípy se do nich strefí...
...ať prasknou...
...BUBLINY...
...možná i ty jsi vylétla komínem...
...měla jsi cenu jen pouhé myšlenky...
...možná, že zrovna letíš vesmírem...
...nejsi jen obyčejným papírem...
...a usadíš se do dlaní tam
kde je tě nejvíc třeba...
...změníš jim život...
...a dáš jim chleba...
...odneseš smutky...
...bolest se vstřebá...
...v tvářích se rozjasní
blažený klid...
...už nikdo nebude klít...
...bude se jim snadněji žít...
...tak nepřestaň být!!!
----
Sešla jsem z cesty
a vydala se po lesní pěšině
a zahlédla jiskru
co rozlila zář
po bílé peřině...
Podívej...
ta krása...
chtěla bych Ti ji
vložit do srdce...
...a prosit Tě...
usměj se
prosím
usměj se...
...zažehnout plamínek
ať srdce poskočí
a tu jiskru
vrátit Ti do očí....
...tak
podívej...
... je to zázrak...
... nebo není...??
... ta záře
má být
pohlazení...
---
SNAD SE PÁNI NEURAZÍ
Čau holky, jak se daří?
Nepůjdem naproti stáří...
Vezmem si trekové hole,
batůžek, sváču, KPZ a léky...
na nádraží už na nás čekají vlaky...
Tak jako když jsme byly malé žabky,
projdeme trasy tam a zpátky...
Budem si zpívat jako tenkrát...
S kytarou či bez
dotýkat se hvězd...
Vonět k mechu, k jehličí,
poslouchat vodu zurčící...
o životě si povídat,
starosti a smutky pohřbívat...
Chlapům ať spadne brada,
žena tolik let vdaná
opouští plotnu koště...
vyráží na vandr směle,
zas radostná a jak se směje...
s partou bab
co byla partou holek...
Už dost dlouho vařily polívčičky,
udržovaly oheň rodinného krbu...
Teď roztáhnou křídla,
zas pustí se v svobodný let...
Tak si opeč buřty
a měj se fajn...
Vyper si prádlo,
vždyť zmáčkneš jen knoflík..
A umývej nádobí v ruce,
to je kvalitní práce...
Občas si pročisti plíce a vynes koš...
...je to jen minuta...a nechoď bos...
...a když ti přijde chvíle smutná,
pusť si zase Poirota...
...víš, mám toulavý boty, musí to bejt, můj vlak má zelenou....
( inspirací mi byla veselá parta důchodkyň v autobuse :D )